Poslanecká sněmovna parlamentu zasedne v úterý 20. září, aby mimo jiné v 60. bodě svého programu rozhodla o návrhu Evropské rady změnit Smlouvu o fungování Evropské unie. Je to velmi řídký, takřka výjimečný případ, kdy to, co se děje s Evropskou unií, záleží právě tak na České republice jako na každém jiném členském státu EU. Nyní platná Lisabonská smlouva takové případy omezila na minimum.
O jaké změně smlouvy o EU má parlament rozhodnout Předkládaný návrh, jímž se má tento týden zabývat parlamentní sněmovna a později senát (tentokrát ale sněmovna nemůže senát přehlasovat), zřizuje Evropský mechanismus stability (EMS), ve srozumitelné řeči peněžní fond eurozóny, tedy sedmnácti států EU platících eurem, jenž má od r. 2013 dotovat a úvěrovat, tedy financovat bankrotem ohrožené předlužené členské státy eurozóny.
České republiky se celá věc týká ve dvojím ohledu.
Za prvé:
Co se již delší čas odehrává v zemích eura, je postupně se rozvíjející, rozsáhlá finančně-ekonomická krize, způsobená zavedením společné měny v rozdílných ekonomikách a kulturně-politických demokratických systémech. Navrhovaný Evropský mechanismus stability má zajistit polévání tohoto zásadního problému penězi daňových poplatníků, nikoli jeho skutečné řešení. Závažný hospodářský pokles eurozóny se tím může jen krátkodobě oddálit.
Takové krátkozraké rozhodnutí se nás velmi týká, neboť Českou republiku, ekonomicky silně závislou na postupně bankrotující eurozóně, bezprostředně ohrožuje. Česká republika se nadto ve smlouvě o přistoupení do Evropské unie dost neprozřetelně zavázala k přijetí eura. O takovém kroku podle Lisabonské smlouvy (čl. 140, odst. 2 Smlouvy o fungování EU) rozhodne Evropská rada kvalifikovanou většinou, tedy i bez našeho souhlasu nebo žádosti, neboli o nás bez nás. V tomto pravděpodobném případě, se automaticky začleníme do uvedeného peněžního fondu eurozóny, tedy neboli Evropského mechanismu stability, o jehož existenci má tento týden rozhodnout Sněmovna a poté se stejnou váhou Senát Parlamentu České republiky. Naše dost dobře možné budoucí členství v Evropském mechanismu stability by znamenalo automatickou povinnost přímého kapitálového vkladu a záruk v celkové výši 250 miliard korun.
Za druhé:
Česká republika by nynější parlamentní rozhodování o nanejvýš problematickém zavedení záchranného peněžního fondu eurozóny (EMS) každopádně mohla a měla účinně a prozíravě využít k tomu, aby pro ni již přestala platit povinnost přijmout euro, daná smlouvou o přístoupení ČR do EU. Pokud si státy eurozóny vážně přejí zřídit fond pro trvalé finanční zalévání předlužených států penězi daňových poplatníků států, jež hospodaří lépe, mělo by to být věcí jejich svobodného a suverénního rozhodnutí. Česká republika by ale svůj souhlas s jejich nápadem měla podmínit souhlasem Evropské unie se zavedením trvalé výjimky pro Českou republiku z dosud platné povinnosti přijmout euro jako svou měnu. Svoboda rozhodovat o své měně je za každé situace vždy a zásadně lepší, než její opak. Právě ten by ale nastal přijetím eura.
Náš parlament, jenž ve většině hlasování rozhoduje o směrnicích, nařízeních nebo návrzích Evropské unie, na jejichž podobu nemáme žádný, v lepším případě jen nepatrný vliv, se v takových případech dosud zpravidla choval jako pasivní schvalovací úřad. Ne jako parlament svobodného státu, kde poslanci a senátoři skutečně zastupují své voliče, a ne bruselskou vrchnost. To by se tento měsíc mohlo a mělo změnit.
Prof. Miloslav Bednář je místopředsedou Svobodných
