Je to zásadní otázka, a proto je na místě neuhýbat, mluvit jasně a srozumitelně.
To, co nedávno premiér Nečas odmítl v Bruselu podepsat, nebylo nic menšího, než dát si od Evropské unie vždy předem schvalovat nebo zamítat státní rozpočet a vůbec fiskální politiku, až bychom se stali členem eurozóny. K přijetí eura jsme se již bohužel zavázali ve smlouvě o vstupu do Evropské unie. Smlouva byla mnohem spíše diktát než výsledek jednání dvou rovnoprávných smluvních partnerů.
Předseda vlády zamítl požadavek vzdát se svobodného rozhodování České republiky o svých financích. Odmítl tak, aby náš stát přestal být státem, a místo toho se stal nesvéprávnou provincií Evropské unie, v níž již teď fakticky diktuje, nikoli demokraticky spolurozhoduje, Německo.
To s čím si Petr Nečas dovolil nesouhlasit, není žádná převratná novinka. Evropská společenství, a od r. 1993 z nich vzniklá Evropská unie, stojí a nyní již padá se svým základním cílovým principem, jímž je postupné odstranění mnohosti evropských, byť demokratických států ve prospěch nadstátního nedemokratického vládnutí. A právě nyní nastal přelomový okamžik, jak fiskální smlouvou existenci evropských států v zásadě odstranit.
Nynější klíčová politická chvíle úzce souvisí s probíhající finančně-ekonomicko-politickou krizí Evropské unie. Její příčinou je právě onen základní cílový princip Evropské unie, Evropu v samotných základech podkopávající houževnaté úsilí za každou cenu odstranit její přirozenou demokratickou a ekonomickou různorodost, vlastní zdroj její strukturální síly. Logickým a předpokládaným výsledkem takového postupu je dnešní finanční krize států evropského jihu platících eurem, jež se postupně a nezadržitelně šíří do dalších zemí eurozóny včetně Evropskou unii ovládajícího Německa. Předpokládaný výsledek je to proto, že dnešní krize je vítanou záminkou centralizujícím, od evropské reality a demokratického pohledu na svět dlouhodobě a soustavně odtrženým elitám, jak zdánlivě zdůvodnit jimi požadovanou likvidaci evropských demokracií: Abychom se dostali z krize, musíme prý odstranit evropské státy (až na Německo a možná trochu Francii zajisté…).
Nepravdivost a demagogie takového tvrzení je až neuvěřitelná. Je to prokazatelně naopak právě tento demokratické státy zavrhující názor na Evropu, jehož zarputilé prosazování nynější evropskou krizi způsobilo. A pokud by se i taková nerealistická superstátní idea proti vůli občanů evropských demokracií uskutečnila, krizi by tím jen správně převzala a přejmenovala na svou, ale určitě nevyřešila. Centralizující přikazování totiž Evropě, jak ukazují její pohnuté dějiny, nikdy nepomohlo. Naopak ji vždy zákonitě dovedlo na okraj propasti a zpravidla ještě dále, ostatně tak jako nyní.
Vůdcové Evropské unie a jejich států, jež jsou si takříkajíc „více rovny než ostatní,“ si nyní dokonce pochvalují, jakéže světlé zítřky Evropskou unii po přijetí fiskální smlouvy a dalších předpokládaných centralizačních kroků čekají. Kdo se nepřipojí do jimi nedemokraticky komandovaného šiku, bude prý, jak rádi vyhrožují, litovat. Holá fakta ale mluví jednoznačně proti takovéto optimistické domněnce. Evropa právě kvůli ji ochromující Evropské unii již nenávratně zaostává za rozvíjejícím se světem mimo ni. Je tomu tedy přesně naopak.
Kdo odmítá společně kráčet do propasti, může se ještě zachránit. Svět totiž není jen Evropskou unií čím dál neúnosněji deptaná, a proto stále méně svobodná, méně demokratická a méně prosperující Evropa. Například český a britský premiér to již, jak se zdá, pochopili. A poznaná pravda bývá dříve či později nakažlivá.
Prof. Miloslav Bednář je místopředsedou Svobodných
