Domnívat se, že historik je nestranný vykladač dějin je závažný omyl a předsudek. Každý historik, a tedy i historiografie jako věda, je vždy výrazem doby v níž vznikla, jejích myšlenkových střetů, jež se promítají do historikova pohledu na jím zkoumanou a vysvětlovanou minulost. Rozdíly mezi rozmanitými druhy historiků a historiček tkví v tom, jak dalece si jsou své vždy nezbytné volby, jak vykládat dějiny a případně jejich smysl vědomi. Tím se ostatně stávají součástí dějin, jejichž aktéři dějiny vždy nějak vykládali s ohledem na přítomnost a možnou budoucnosti.
Ukázkovým dokladem nekritické ideologické předpojatosti mezi historiky a novináři je autoritářský způsob, kterým do debaty československých legiích jak účastnicky, tak editorsky zasáhli historik a publicista Petr Zídek s žurnalistou a šéfredaktorem Orientace Petrem Kamberským (Neblahá tradice hodná veškeré úcty?, LN Orientace, 5.11.). Již samotný titulek téměř říká, co si asi mají čtenáři o legionářském tématu myslet. V debatě probíhá spor mezi zastánci stavby pomníků legionářům, většinou historiky, a jejich vášnivě zaujatým odpůrcem, také historikem Petrem Zídkem.
Nápadný je rozdíl mezi způsobem argumentace obou stran. Zastánci obnovy totalitními režimy zničených legionářských pomníků zdůrazňují Petrem Zídkem v rozporu s fakty popíraný moment vlastního rozhodnutí zajatých českých a slovenských rakousko-uherských vojáků jít znovu do války jako legionáři za dosud neexistující samostatný stát a jeho úspěšný státotvorný výsledek. Zídek argumentuje početní převahou těch, kdo z rakouské armády v legiích nebyli. Historici Zídkovi vysvětlí, že Masarykovo a legionářské rozhodnutí bojovat za svobodné Československo mělo pádné důvody a Zídkovo tvrzení o jakémsi papouškování legionářského mýtu je tudíž věcně neudržitelé. Zídek pak závěrem ve zjevné argumentační nouzi ukončuje debatu autoritářsky ideologickým stylem. Jako nejsilnější kartu totiž vytáhne léta obehrávané německo-rakouské a rovněž sudetoněmecké propagandistické klišé: Prý „bychom se měli zamýšlet, zda rozbití Rakouska a vznik československého státu bylo pozitivním krokem. Skončilo jediné středoevropské impérium, vznikly neživotaschopné státní útvary (téměř parafráze Göringa) a s nimi podmínky pro totalitní režimy i pro následný vpád Ruska do regionu…Nebyl Masaryk naprostý šílenec i v roce 1918.“ A historici již pro jistotu nesmějí odpovědět…
Historik a publicista Petr Zídek zřejmě netuší, že dějiny probíhají v křižovatkách více možností. Tvrdit, že musely probíhat tak jak proběhly je ahistorická bláhovost. To až zpětně vždy tak dobře víme, kudy se vydaly. Předem to zpravidla vědět nelze.
USA se např. v r. 1921 nemusely stáhnout z Evropy, kdyby prezident Wilson opět zvítězil v prezidentských volbách. Nové evropské uspořádání včetně Československé republiky tak mohlo trvat doposud, neboť Hitler by měl mnohem menší šance na úspěch, atd, atp.
Být po bitvě všeznalým generálem umí nejen zpětná i na současnost zaměřená německo-rakouská obhajoba nedemokratických evropských velkoříší a podle ní Petr Zídek.
Prof. Miloslav Bednář je místopředsedou Svobodných
