Debata o katolickými aktivisty prosazované obnově mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí ukazuje, jak obě strany sporu chápou či nechápou české dějiny a jejich smysl. Vyostřující se polemika je jakousi obnovou významného sporu o smysl českých dějin ve třetím tisíciletí. Jeho první, rozhodující fáze probíhala od r. 1895, kdy vyšla Masarykova Česká otázka, do první světové války. Masarykova výrazná účast v ní a její o výsledek byly v první řadě politicko-filosofickým činorodým příspěvkem do této trvale naléhavé debaty.
Zatím nejnovější zásah do ní od katolického žurnalisty Jana Jandourka z MfD 14.8. (Zbouraná historie) je na první pohled dalším příkladem problematického způsobu argumentace zastánců obnovy pražského mariánského sloupu. Jejím hlavním rysem je zamlčování a obcházení jádra problému, jímž je nepřehlédnutelná a výslovná souvislost právě tohoto mariánského sloupu s tématem samostatné, svobodné české státnosti a jejím duchovním smyslem.
Pražský mariánský sloup byl ústředním symbolickým stvrzením a oslavou její brutálně násilné ztráty. Konec české státní samostatnosti, a tím s ní spjaté, v Evropě tou dobou nevídané české reformační tradice náboženské svobody začal porážkou armády českých stavů na Bílé hoře v r. 1620 a následnou likvidací reformační většiny české politické a duchovní elity. Nakonec byl završen a stvrzen výsledkem třicetileté války, jenž České království přes významné snahy jeho reformačního exilu vedeného Komenským odsoudil do rakouského mocenského a s ním neodlučně spjatého katolického církevního područí. Tedy ke dlouhodobé, dodnes patrné ztrátě politické a náboženské svobody. Právě tuto klíčovou skutečnost připomínal pražský mariánský sloup, jejž dal postavit rakouský císař Ferdinand III. V Praze se totiž v r. 1648 odehrálo jedno z posledních střetnutí třicetileté války, kdy zfanatizovaná katolická mládež na Karlově mostě odrazila útočící švédské reformační jednotky. Na švédské straně války, jež začala povstáním českých stavů proti rakouské nadvládě v r. 1618, bojovali mnozí exiloví zastánci obnovy české státní samostatnosti a náboženské svobody, jejichž porážku z r. 1648 pražský mariánský sloup oslavoval. Proto se k němu konala pravidelná procesí za účasti rakouských císařů, a to vždy v předvečer listopadového výročí bitvy na Bílé hoře. A k pražskému mariánskému sloupu procesí vycházela právě od Bílé hory.
Obcházet tuto rozhodující skutečnost a popírat ji, jak se pravidelně děje při nynějším prosazování obnovy pražského mariánského sloupu, je nekorektní a demagogické. Jan Jandourek v těchto vyježděných kolejích jen pokračuje. Fakticky se tím staví do řady odpůrců české státní svrchovanosti, a to pozoruhodně výmluvným způsobem.
V logice svého uvažování se pozastavuje nad údajným paradoxem první Československé republiky, tedy po ukončení rakouské nadvlády obnoveného samostatného státu, který oslavoval Československé legie, jež svobodný stát v první světové válce jako jeho stotisícová exilová armáda vybojovaly. Jako polemický protiargument Jandourek uvádí fakt, že českoslovenští legionáři během války netvořili většinu českých vojáků.
A tvořili ji snad exilové československé jednotky druhého odboje za druhé světové války? Zúčastnila se snad většina občanů odboje, aktivního odporu a opozice proti komunistické totalitě? Samozřejmě, že ne. Co to ale znamená? Lze snad proto říci, že první, druhý a třetí československý odboj byly nesprávné a nelegitimní? Takové otázky si již pan Jandourek neklade. Pokud by si je položil, musel by začít uvažovat o podstatě problému, o němž píše. Jak známo, myšlení bolí…
Asi by se pak musel zamyslet například nad tím, jak by se obnovený pražský mariánský sloup na Staroměstském náměstí vyjímal proti symbolickými kříži označenému místu mučednické smrti 27 českých pánů a měšťanů, kteří zde šli na smrt za svobodu své víry a státu, jejichž obnovenou likvidaci mariánský sloup oslavně ztělesňoval.
Jan Jandourek se svou polemikou zapletl do závažného problému, jenž se zdaleka netýká jen jeho. Je to hlavní problém českého katolicismu. Když Jandourek uvádí, že na přelomu 20. a 30. let bylo v Československu 80% katolíků, a tak se snaží zpochybnit oprávněnost tehdejší československé kritiky Vídně a Vatikánu, nezabývá se mravně pochybnou příčinou tohoto statistického faktu v Českých zemích. Katolická většina zejména Čechů byla a je výsledkem původního násilného vnucení katolické víry většině obyvatel, pokud nechtěli přijít o život nebo emigrovat. Konstatovat uvedené číslo jako polemický argument proti politice první republiky a vůbec se nezamyslet nad jejím nemravným původem je dost výmluvné.
Nejen pan Jandourek, ale český katolicismus vůbec se bez takových zamyšlení nad českými dějinami a jejich smyslem nemůže obejít, chce-li být věrohodný. A slušelo by rovněž pražskému magistrátu při rozhodování o aktivistickými katolíky vehementně požadované obnově mariánského sloupu na Staroměstském náměstí.
Prof. Miloslav Bednář je místopředsedou Svobodných
