Veřejné stanovisko prezidenta republiky o velezradě většiny československých Němců, jež učinil před státní návštěvou Rakouska, vyvolalo očekávané reakce. Rakouský kancléř se s českým prezidentem nesetkal a u nás spustila bubnová palba morálně domněle zcela čistokrevné party, překládající myšlenkové výkony sudetoněmeckého landsmanšaftu z němčiny do češtiny. Prý je to jednoduché: Češi se po válce dopustili genocidy, tedy národního vyhlazování, jako Němci za války.
Pan Vilém Barák k tomu v LN 26.4. (Dosavadni gesta nestačí) i tvrdí, že „tehdejší účastníci Postupimské konference Spojené státy a Velká Británie by dnes „transfer“ neschválili. Jeho iniciátoři a vykonavatelé, včetně Edvarda Beneše, by skončili u Mezinárodního trestního soudu v Haagu,“ a tak jen opakuje českým ministrem zahraničí rovněž opakovaný názor sudetoněmeckého původu, jím národu okázale oznámený během slavného knížecího boje o prezidentský stolec.
Problém je, že fakta mluví opačnou řečí. Byl to britský válečný premiér Winston Churchill, tedy nejen domácí československý odboj, kdo ve Velké Británii sdělil exilovému prezidentu Československé republiky Edvardu Benešovi, že poválečný odsun československých Němců, a to v zásadě jako celku, bude nezbytný. Předtím se československý prezident zabýval plánem na pouze částečný odsun československých Němců po vítězné válce.
Ona nezbytnost byla geopolitickou nutností. Měla zabránit opětovnému budoucímu zneužití německých menšin na východ od Německa k německým dobyvačně imperiálním cílům. Odsun německých menšin ze států na východ od Německa do Německa se proto stal jedním z podmiňujících základů poválečného mezinárodního práva. Nebyla to žádná etnická čistka, neboli genocida, jak novohenleinovsky tvrdí Sudetoněmecký landsmanšaft, a po něm nejen pan Barák.
Tehdejší účastnící Postupimské konference své spojenecké rozhodnutí o odsunu ze států na východ od Německa právem opětovně schvalují a stojí si za ním. Jak ve společném prohlášení z r. 1996, tak v pražském vyhlášení britského premiéra Tonyho Blaira z dubna 2002, jenž kvůli němu do Prahy symbolicky přiletěl z texaského ranče prezidenta George W. Bushe. Tehdy šlo o reakci na nehorázná ultimáta jakési tehdejší evropské osy zla, tedy politických reprezentací Bavorska, Rakouska a Maďarska, jež na České republice arogantně požadovaly zrušení československých poválečných zákonů, které právně umožňovaly uskutečnění spojeneckého rozhodnutí o odsunu československých Němců.
Během tzv. divokého odsunu, jenž předcházel jeho řádné podobě, docházelo ke zločinnému jednání, jež tehdejší znovu ustavené československé soudnictví po šestileté německé totalitní okupaci v notně rozvrácené a Sovětským svazem i s ním kolaborujícími komunisty ovlivňované zemi, v mnoha případech postihovalo. Československá republika se od zločinů proti Němcům distancovala a trestala je. Před komunistickým protidemokratickým pučem z 25. února. 1948 čekalo na soudní projednání na 6000 takových případů. Mravní a právní vinu na těchto zločinech proto Československá republika nenese, zatímco v německém případě šlo o systémově stěžejní cíl režimu vyhladit celé národy, v nacistické terminologii rasy. Naopak v československém případě šlo o demokratickým státem stíhané zločiny.
Demagogické rovnítko mezi německou totalitní genocidou a poválečným odsunem Němců z Československé republiky je lživým obviňováním.
Vyšlo v Lidových novinách. Miloslav Bednář je filosof, místopředseda Svobodných
