Souvisle se vyostřující chronická krize pojetí evropské integrace, jak se realizovalo od počátku padesátých let nejprve v západní Evropě, a do své rozhodující, nyní vystupňované a evidentně kritické fáze vstoupilo počátkem tohoto století, má jednu základní příčinu. Je jí neslučitelnost vůdčí ideologicko-politické koncepce dosud uskutečňovaného integračního projektu s evropskou realitou. Hlavní charakteristické znaky dosavadního pojetí evropské integrace lze vymezit jako:

– Až nábožensky horlivé, ke kritice podrážděně nesnášenlivé přesvědčení o nezbytnosti centrálního řízení Evropy jako domnělé záruky její spásy před válečnou katastrofou.

– Nevraživost k demokracii a svobodě jako základu a smyslu politického, a vůbec lidského života, z nějž se zrodila Evropa.

– Soustavné povyšování demokraticky nekontrolovaného způsobu rozhodování nad zásady ústavně demokratického způsobu vlády evropských demokracií (v první řadě smluvně stále rozsáhleji zakotvovaná převaha rozhodování kvalifikovanou většinou a právě tak faktický neformální nátlak na potenciálně nesouhlasící státy v případě zbylých oblastí jednomyslných rozhodování).

– Odtud pramenící odmítání trvale uznávat pluralitu, rozmanitost a individualitu jako podstatu evropské reality.

Historicky se utvářející myšlenkovou a politickou půdu čtyř základních charakteristik nynějšího pojetí evropské integrace lze rozčlenit na

– Filosoficko-politické, původně francouzské karteziánské, a s ním pokrevně spjaté francouzské osvícensko-encyklopedistické východisko, jež redukuje vědeckost a odtud i politiku na možnost vše předem vypočítat, konstruovat, plánovat, a proto autoritativně vnucovat, nařizovat, vymáhat, a takto realizovat.

– Odtud vyvozené pojetí primárně francouzsko-belgicko-německého liberalismu, jak se utvářel a působil hlavně po r. 1848.

– Německé politicko-ekonomické úsilí ovládnout Evropu, jak se postupně vyvíjelo z koncepcí německé střední Evropy během 19. a 20. století a s ním spjaté německé pojetí geopolitiky.

– Francouzské úsilí o jakousi obnovu někdejší francouzské hegemonie v Evropě nyní vlivem na EU rovněž prostřednictvím ovlivňování Německa.

– Evropanský unijní antiamerikanismus jako výslednice jeho tradiční německé a francouzské verze s příměsí marxistické a neomarxistických mutací, jak se projevují v jednotlivých částech Evropy.

– S ním související soustavné snahy o vícesměrné strategické spojení s Ruskem v soupeření s USA.

Nyní Evropu a odtud zprostředkovaně celý svět zachvacuje stále se stupňující finančně-ekonomicko-politická krize Evropské unie, jíž lze souhrnně v obecné rovině označit jako vcelku logický katastrofický důsledek dlouhodobě se vyostřujícího konfliktu mezi demokratickými a nedemokratickými tradicemi evropských dějin. Jeho hlavními činiteli jsou všechny výše uvedené faktory. Dvěma hlavními politickými hybateli dnešní evropské scény jsou co do státnických schopností, vyzrálosti, osobnostních kvalit a vzdělanosti průměrní politici: německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident Nicolas Sarkozy.

Na zvládnutí rozhodující odpovědnosti v nynějšího dramatu Evropské unie a Evropy nejsou zdaleka vybaveni a připraveni. Jsou proto v zásadě ve vleku událostí, na něž reagují s katastrofálním nepochopením, místo aby do nich rozhodujícím způsobem zasahovali, ne-li je v předstihu s dlouhodobou reálnou perspektivou utvářeli. Bezděčně tím ztělesňují myšlenkovou vyprázdněnost, nerealistickou povahu, a zásadní bezperspektivnost evropského integračního projektu, do jehož čela se tak horlivě postavili.

Výsledkem jejich nekompetentnosti je, že dnešní Evropa stojí na pokraji finančně-ekonomické katastrofy s nepředvídatelnými politickými následky.Tato skutečnost má a bude mít závažný globální vliv a odezvu. Smutně ironické na tom je, že příčinou nynější katastrofické evropské krize není válka, ale zpupná hloupost předních evropských a eurounijních politiků. Za ni se nyní platí, a konečná cena bude vysoká.

Jak tedy ven z krize a nastávající evropské katastrofy? Dosavadní, od padesátých let za studené války uskutečňovaný a nyní tak neslavně končící pokus o evropskou jednotu měl vždy alternativu. Lze ji označit jako tradici masarykovsko-briandovsko-churchillovského pojetí evropské jednoty. Jeho podstatou je svoboda dohody a dohod evropských demokracií na základě jejich rovnoprávnosti bez ohledu na velikost. Na rozdíl od nynější EU takto dynamický způsob evropské jednoty plně odpovídá, evropské realitě. Tedy po tisíciletí se utvářející odlišnosti jednotlivých politických, demokratických a ekonomických systémových tradic evropských států. Jeho dílčím, na jednu určitou možnost společného postupu evropských států zacíleným příkladem je Evropské sdružení volného obchodu. Takových možností je ale mnohem více, nejen ekonomických, nýbrž právě tak politických, kulturních, atp. Schůdná demokratická cesta evropské jednoty musí vždy vycházet ze svobody jak demokratických států, tak jednotlivců, a mít ji za svůj hlavní cíl. Evropská unie vznikla z opačných, úpadkových a neperspektivních evropských tradic, a proto se nyní sama znemožňuje jejich čím dál zjevnější neschůdností a katastrofickými důsledky.

Prof. Miloslav Bednář je místopředsedou Svobodných