VYHNĚTE SE PLATBĚ TV POPLATKU,RADÍ STRANA SVOBODNÝCH

VYHNĚTE SE PLATBĚ TV POPLATKU,RADÍ STRANA SVOBODNÝCH

Svérázným způsobem se rozhodla strana Svobodní „přiživit“ na tématu úpravy zákona o koncesionářských poplatcích, který by se měl nově vztahovat nejen na vlastnictví televizního přijímače s tunerem, ale také osobního počítače, notebooku, tabletu nebo chytrého telefonu, tedy zařízení připojitelných k internetu.

„Nesledujete televizi? Neposloucháte rádio? Nahlaste to můžete ušetřit až 180 korun měsíčně. Poradíme Vám, jak ušetřit 135 Kč za Českou televizi a 45 Kč za Český rozhlas,“ slibují Svobodní na svém webu pod titulkem Neplaťte daň za ČT a ČRo. Už v tom se ale konzervativní neparlamentní strana (pravda, mají jednoho senátora) hluboce mýlí, protože koncesionářský poplatek České televizi a Českému rozhlasu není daň v pravém slova smyslu. Je to příspěvek za veřejnou službu zřízenou zákonem, za který veřejnoprávní televize a rozhlas produkují vedle masově sledovaných pořadů také obsah, který by komerční média nikdy nevyrobila, protože by se jim to nevyplatilo. Věnují se různým menšinám, připravují vzdělávací pořady a dokumenty, sledují menšinové sporty a parasporty.

Zákon je starý a nereflektuje technologický vývoj

Česká republika dosud podmiňovala povinnost platby koncesionářského poplatku vlastnictvím televizního a rozhlasového přijímače. Jedna domácnost platí vždy jeden televizní a jeden rozhlasový poplatek, i kdyby vlastnila několik přijímačů. Naopak právnické osoby platí za každý jeden přijímač samostatný poplatek. Nadto ještě veřejně přístupné podniky, které pouští televizní nebo rozhlasové vysílání svým zákazníkům, musí platit ochranným svazům autorským a v případě přenosů velkých sportovních akcí i licenční poplatky danému vysílateli. Češi ale zatím mohou sledovat sportovní akce jako je Mistrovství světa v hokeji, zcela zdarma i bez placení koncesionářských poplatků. Jak to? Protože náš zákon je velmi benevolentní a zastaralý.

Stačí, aby domácnost buď fakticky, nebo na oko nevlastnila televizní přijímač. Může mít třeba velký projektor, ale stačí i počítač s velkým monitorem, notebook, tablet nebo smartphone. Přes internetovou službu iVysílání ČT přenosy hokejového šampionátu také uvidí, ale používají zařízení bez televizního tuneru a tudíž se na ně neváže povinnost platit koncesionářský poplatek. To je v kostce také rada strany Svobodných, kteří jen opakují starou známou věc, jenže teď se zhrozili, že ministerstvo kultury chystá změnu v definici televizního a rozhlasového přijímače a tato klička pro řadu černých pasažérů přestane platit. Vždyť kdo v dnešní době nemá žádné zařízení s připojením k internetu?

Neplatí se za sledování živé televize, ale za službu

Svobodní ale namítají, že vlastnictví smartphonu a jiného zařízení ještě nemusí nutně znamenat, že na něm dotyčný sleduje vysílání programů České televize či Českého rozhlasu. „Velká část uživatelů televizí kupuje kvůli sledování YouTube, Netflixu či jiných internetových služeb. Takoví uživatelé často ani nikdy ne naladí kanály pomocí DVB-T přijímače a když už Českou televizi nemusí sledovat ani minutu, v obou případech ovšem mají podle zákona poplatek platí. Zejména mladší ročníky si ovšem dnes zcela vystačí s internetem v nejrůznějších moderních zařízeních a v takové domácnosti ani podle přísného zákona nemusí poplatky platit,“ píše strana na svém webu. No, zatím nemusí. Podle chystané změny zákona ale už ano a je to dobře.

Platba koncesionářského poplatku se totiž netýká pouze sledování lineárních kanálů České televize a Českého rozhlasu, ale obecně konzumace jejich obsahu. ČT ani ČRo neustrnuly ve vývoji a mají vlastní online platformy, jako je zmíněné iVysílání, podcasty a další typy online platforem, kterými nabízí svůj obsah mladšímu publiku. A je fér, že když někdo sleduje české filmy a seriály, ale třeba i dokumenty nebo sportovní záznamy, na internetovém iVysílání, měl by platit televizní poplatek stejně jako ten, kdo k tomu využívá klasický televizor a klasické lineární vysílání. Dnes se lze z placení koncesionářského poplatku vyvázat čestným prohlášením o nevlastnictví televizního nebo rozhlasového přijímače. Tato možnost jistě zůstane i v novelizovaném zákoně.

Dobrovolné placení koncesionářského poplatku je nesmysl

Těžko si však představit jedince, který v dnešní době nepoužívá počítač připojený k internetu, notebook nebo chytrý telefon. A pokud náhodou někdo takový je, většinou jde o seniora, který má zase naopak klasický televizor a rádio. Česká televize a Český rozhlas si už léta mohou ze zákona vyžádat od dodavatelů elektrické energie seznam jejich odběratelů a porovnávají ho se seznamy plátců koncesionářských poplatků. Pokud narazí na někoho, kdo odebírá elektrický proud, ale neplatí koncesionářský poplatek, vyzvou ho k nápravě. Jedině člověk, který předloží čestné prohlášení o tom, že nevlastní televizní nebo rozhlasový přijímač, tento poplatek skutečně platit nemusí. Zároveň musí požádat o výmaz z evidenčního listu plátce televizního a rozhlasového poplatku.

Svobodní burcují diváky, kteří podle nich využívají chytrá zařízení včetně televizorů už pouze ke sledování Netflixu a podobných streamovacích služeb, aby se proti povinné platbě koncesionářského poplatku ozvali. Organizují dokonce petici za zavedení dobrovolných koncesionářských poplatků. Ale ruku na srdce: opravdu ti, co tvrdí, že se na Českou televizi nedívají a Český rozhlas neposlouchají, nikdy nesledovali jejich obsah třeba na internetu? Na rozdíl od komerčních televizí tento obsah není prošpikovaný reklamními spoty, ale zároveň nevznikl zadarmo. Proto je na místě platit koncesionářský poplatek. Už proto, že bez veřejnoprávních médií by byl mediální svět ošklivě pokřivený a některé typy obsahu by vůbec neměly šanci přežít.

Zdroj: Televizní web

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31