Svobodní a Motoristé? Dokázal bych si to představit, říká předseda Vondráček

Svobodní a Motoristé? Dokázal bych si to představit, říká předseda Vondráček

ROZHOVOR: Libor Vondráček obhájil post předsedy Svobodných, získal 87 procent hlasů. Aktuální data z předvolebních průzkumů jim ale mnoho nadějí na vstup do dolní komory Parlamentu nedávají. „Klíčem by nepochybně bylo získání velkého množství prostředků, abychom mohli samostatně dělat srovnatelnou kampaň, jako dělají zavedené strany, kde ty desítky milionů na kampaň dovedou využívat,“ říká Vondráček v rozhovoru pro PrahaIN.cz.

Byl jste znovuzvolen předsedou Svobodných, jak se cítíte?

Cítím, že ten mandát je silnější než při posledních volbách, a to i přesto, že jsme byli z výsledku eurovoleb hodně zklamaní. Členové ale evidentně cítí, že nedostatky nejsou na pozici předsedy, respektive nejsou schopni tam vidět hlavní příčinu, ta se podle nich asi nachází jinde, když mi dali tak velký mandát. Toho si moc vážím.

Psalo se o tom a spekulovalo se, že váš protikandidát na předsedu by mohl spolupracovat s koalicí SPOLU.

Můj protikandidát je reprezentant názorů, které po skončení Petra Macha v pozici předsedy na dva roky dokázaly přivést Svobodné k výsledku 0,65 procent v eurovolbách 2019, což byl historicky náš nejslabší volební výsledek. Věděl jsem, že takto smýšlí a že by takto rád směřoval Svobodné. Snažil jsem se zabránit ze všech sil, abychom se nevraceli k tomu, co už jsme si vyzkoušeli a evidentně to nebyla cesta.

Ještě dodám, že jsem se dočetl, že Svobodní si volbou předsedy vybírají, jestli budou kandidovat s SPD nebo se SPOLU. Ta otázka nebyla o tomhle. Volba mezi mnou a Dominikem Hrubým byla mezi tím, jestli chceme dál pokračovat základech, které před lety při zakládání Svobodných razil Petr Mach a spol., nebo jestli je to cesta, kdy ustoupíme z euroskeptického a pravicově konzervativního směřování a začneme víc prosazovat progresivní agendu, a to už je cesta, jak jsem říkal, kterou jsme si vyzkoušeli.

Volební preference ale stále nedosahují ani dvou procent, co s tím hodláte dělat?

Klíčem by nepochybně bylo získání velkého množství prostředků, abychom mohli samostatně dělat srovnatelnou kampaň, jako dělají zavedené strany, kde ty desítky milionů na kampaň dovedou využívat. To je věc, která se rýsuje. Doufali jsme, že i díky eurovolbám si zvýšíme šanci být atraktivní pro některé sponzory, kteří vidí ty věci jako my. Pravicově. Konzervativně.

Druhá cesta, jak využít naše dvě procenta, je hledání spřízněných partnerů. Určitě chceme na našich preferencích pracovat, jako jsme na nich pracovali patnáct let, a je prima, že se pravidelně umisťujeme v průzkumu Kantaru, ve kterém jsme přitom roky nebyli. Za rok 2023 a 2024 tam jsme častěji než za předchozích deset let. Pořád je to ale dost daleko od pěti procent a je potřeba se zachovat dostatečně dospěle, aby ty hlasy nepropadly a neumožnili jsme, aby nám vládly politické síly, které chtějí přijímat Green Deal a chtějí dělat věci, které jsou v rozporu s programem Svobodných.

Prozradíte už nějaké potenciální partnery?

Určitě bychom se mohli bavit o různých subjektech, které v otázce Green Dealu a snahy zabránit gigantickému zadlužování budou mít podobné názory jako my. Je to tak, že my si v první řadě musíme uvnitř strany po zvolení dalších pozic v předsednictvu říct, co jsou jednoznačné priority pro vyjednávání. Které programové body jsou pro nás tak zásadní, že se na nich musíme shodnout, a naopak které jsme schopni oželit, protože pokud nejsme naším programem schopni získat pět procent, tak v některých věcech budeme muset ustoupit. A až tuhle diskuzi uvnitř strany provedeme, tak pak se můžeme bavit o konkrétních jménech. Když začnu příliš brzy jmenovat všechny subjekty, tak velice snadno si najdeme důvody, proč ne. My naopak musíme hledat způsoby.

Co Motoristé? S těmi kandidatura do Bruselu nevyšla, nelitujete toho zpětně, že jste ji nepřijali?

V žádném okamžiku jsme s nimi spolupráci neodmítli. Naopak. Od roku 2022 se dlouhodobě s nimi snažíme spolupracovat a hledat různé cesty, aby byla možná společná kandidátka. Je to určitě subjekt, se kterým si velmi dobře dokážu představit spolupráci ve sněmovních volbách.

Naopak mohu v této chvíli již vyloučit subjekty, které se podíleli na vládnutí této vlády, ale také na té předchozí. Pokud se bavíme o tom, že naší prioritou je zastavit gigantické zadlužování, tak abychom neničili budoucnost našich dětí a nestali se z nich jednou otroci dluhů, v takovém případě se těžko můžeme dávat dohromady v rámci koalice s někým, kdo zapříčinil ať už osmi set miliardový dluh předchozí vlády nebo tisíc sto miliardový druh současné. Tohle jsou určitě partneři, se kterými nemáme zájem ani zahajovat jakékoliv jednání.

Převzato z PrahaIN

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Mgr. Libor Vondráček

Mgr. Libor Vondráček

právník a předseda Svobodných

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Mgr. Libor Vondráček

Mgr. Libor Vondráček

právník a předseda Svobodných

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31