Město vás ubytuje v autokempu… A proč ne rovnou v městském hotelu?

Město vás ubytuje v autokempu… A proč ne rovnou v městském hotelu?

Možná jste zaznamenali záměr radnice využít prostor nedaleko „městského okruhu“ při odbočce na Jindřiš k provozování zde autokempu. Nekostrbatě řečeno, rádo by podnikalo v oblasti ubytování. Než si začnu hodnotit, zda je to dobrý nápad, je třeba si položit stokrát omílanou otázku: „Má město/stát podnikat?“

Komunista by odpověděl: „Veřejný sektor má podnikat, je to lepší, než když podniká vykořisťovatel.“ Antikomunista, by tedy tvrdil přesný opak: „Podnikat mají jedině soukromé osoby.“ Já jsem toho názoru, že ani jeden z extrémních postojů není ideální. Bylo by totiž myslím na škodu, dívat se na barevný strom života skrze černobílý filtr, a z toho vyplývá na první pohled alibistická odpověď, „město podnikat může, ovšem pouze za určitých podmínek“. Otázkou legitimního politického boje je tedy stanovení východiska, ze kterého budeme při určování podmínek nutných, pro přípustnost podnikání vycházet.

Do této teorie se nepouštím, protože bych se v ní vyžíval, právě naopak. Jsem člověk veskrze zaměřený na praxi, ovšem zahájení podnikání pod hlavičkou města je strategickou otázkou. A mám-li na tuto strategickou otázku hledat odpověď, bez teoretického základu se mi taky může stát, že se zachování hodně nestrategicky. Zdaleka s nejlogičtějším teoretickým přístupem dle mého přišla už před více než sto lety Rakouská ekonomická škola. Ta obecně tvrdí, že veřejný sektor má zasahovat do ekonomiky jen proto, aby zabránil „zneužití monopolního postavení“. Obec tedy může podnikat ve chvíli, kdy by v rámci místního trhu měl podnikáním v určitém oboru vzniknout monopol, jehož zneužití by nebylo možné potlačit bez zásahu moci veřejné.

Jak chápu tuto teorii uvedu na třech modelových příkladech, kde se můžeme ptát, zda má město podnikat:

Aquapark: Typickým příkladem je provozování bazénu na malém městě, v jehož okolí nenajdeme srovnatelně velký bazén. Jindřichohradecký aquapark je tedy názornou ukázkou toho, co by mohl ekonom vycházející z rakouské školy snést. V rámci města velikosti Jindřichova Hradce si lze těžko představit dva srovnatelné bazény a jiné dostatečně velké město, které by vytvořilo konkurenci pro aquapark v dohledu také není. Konkurence je těžko představitelné ve městě, a dokonce i v jeho „blízkém“ okolí (blízké myšleno z pohledu člověka, co si chce párkrát do měsíce zaplavat), a tak odpovídám ANO, v tomto případě lze považovat podnikání za rozumné.
Tuto otázku jsem ovšem pro účely článku zjednodušil, neboť by bylo dost dobře možné od sebe oddělit vlastnictví bazénu jako nemovitosti a provozování bazénu jako podnikání na vlastní náklady buď skrze koncesi (bezplatný nájem bazénu se závazkem pro soukromníka zajišťovat občanům určité služby za určitých podmínek).

Svoz komunálního odpadu: Nedávno se v Jindřichově Hradci diskutovalo o svážení odpadu městskou firmou, takové řešení v českém prostředí má většinou důvody pouze politické, neboť v případě vypsání veřejné soutěže takové řešení z finančního hlediska těžko obstojí oproti nabídkám soukromých firem. Podstatnou informací pro zodpovězení otázky je možnost existence přirozené konkurence v této oblasti (možnost vyhnutí se monopolu). Omezenou možnost zabránit monopolu mají ve velkých městech, kde může půlku města svážet jedna firma, půlku druhá a v závislosti na ceně a kvalitě se pak mohou střídat ve třetí části města. V obci velikosti Jindřichova Hradce je však taková možnost těžko představitelná, a tak otázku můžeme omezit na svážení odpadu v rámci celé obce. V rámci soutěže o svážení odpadu z celé obce se však může stát, že firmy na soutěž rezignují, dopředu si rozdělí, kdo se kam přihlásí s vážně míněnou nabídkou a pak se taková nabídka městské firmy může stát skutečně pro občany výhodnější. Na otázku, zda je rozumné, aby Hradec v této oblasti sám podnikal, tak nelze dopředu jednoznačně odpovědět. Konkrétní situace v Jindřichově Hradci, však neumožňuje otevřenou soutěž, neboť je město vlivem EKOSKLÁDKY ze soutěžení vyšachováno, čímž se už zabýval tento článek (https://www.hradecsrdcemarozumem.cz/blog/po-bitve-je-kazdy-general-ale-bitvy-za-desitky-milionu-nas-cekaji/) a v realitě dnešních dnů nemá smysl se tím více zabývat.

Ubytování v autokempu: Konečně jsme se dostali k tomu, co v minulých dnech proběhlo médii, a co mě přimělo k této úvaze. A už z titulku je patrné, jak absurdní je plán provozovat autokemp. Město tím zasahuje do oblasti, ve které je téměř dokonalá tržní konkurence. Denisova ulice směřuje na Jindřiš a tam už autokemp dlouhá léta funguje, město tedy nepřináší nic nového. Navíc je třeba brát v úvahu i širší vnímání tržní konkurence, neboť konkurencí pro autokemp jsou právě i hotely, či minimálně ubytovny nebo penziony. Autokemp může nakonec o zákazníky připravit i restauratéry, neboť kemp ve vzdálenosti 800 m od dvou hypermarketů (ne vzdušnou čarou, ale po chodníku) motivuje návštěvníky k tomu, aby obsah své peněženky nechali po procházce kolem rybníka právě v nich. Suma sumárum po dalším autokempu evidentně není poptávka mezi turisty, neboť autokemp v Jindřiši nijak neexpanduje a nové v nejbližším okolí našeho města nerostou. Autokemp tak nikoho nového zřejmě nepřiláká maximálně sebere hosty provozovatelům jiného tipu ubytování. Má-li někdo pocit, že tomu tak není, a autokemp je super a bude prosperovat, nic mu nebrání v tom, aby se do takového podnikání pustil na vlastní riziko – jako majitel Jindřišského autokempu. Na takovou konkurenci by si hoteliéři a provozovatelé jiného ubytování mohli jen těžko mohli stěžovat. Cena ubytování v autokempu by totiž odpovídala tržním cenám, protože by na rozdíl od plánovaného městského autokempu nebylo možné jej dotovat za peníze daňových poplatníků. Takto se bude podnikatelsky riskovat za peníze ostatních, a ještě to prohloubí bariéru mezi radnicí a provozovateli ubytování, neboť ty to právem budou vnímat jako snahu jim ubrat kšeft za jejich vlastní peníze. Ekonom vycházejí z rakouské školy by tak označil takové podnikání za nerozumné a škodlivé.

Dá se tedy předpokládat, že provozováním takového podnikání město uškodí občanů, a oblasti podnikání, která je už teď nad míru zatěžována státním regulacemi zejména. Navíc se nabízí mnohem lepší využití pro tento pozemek, ale o tom až příště 😊

Vyšlo na webu autora.

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Mgr. Libor Vondráček

Mgr. Libor Vondráček

právník a předseda Svobodných

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Mgr. Libor Vondráček

Mgr. Libor Vondráček

právník a předseda Svobodných

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31