Kdo si dnes říká „pravicový volič“?

Kdo si dnes říká „pravicový volič“?

Těžko najít rozhádanější a různorodější skupinu, než jsou dnes pravicoví voliči – nebo spíš lidé, kteří si tak říkají. Chtějí nízké daně nebo alespoň jejich nezvyšování; chtějí ideálně vyrovnaný rozpočet, snižovat stavy státních zaměstnanců – zejména těch na úřadech, chtějí snižovat byrokracii; hodně z nich jsou euroskeptici nebo alespoň vůči EU kritičtí. Tvrdí o sobě, že chtějí volit pravici, a často dodají, že „nemají koho“. Přesto se nejedná o homogenní skupinu. V demokratických volebních systémech lidé volí daleko více „proti něčemu/někomu“ než „pro něco“ a protože mají různé „nepřátele“, tak se od sebe liší – někdy zásadně. Velká část pravicových voličů díky tomu dokonce dobrovolně volí levici.  Pojďme to kontroverzní téma nakousnout a podívat se na různé skupiny pravicových voličů, jak skutečně volí – podle svých nepřátel.

Morální pozéři

Konformisté. Štítí se ošklivých politických nálepek a bojí se být spojováni s čímkoli, co mainstream označí za špatné (dezolátní, proruské, popíračské). Sice mají pravicové názory, ale to není pro jejich volbu zas tak podstatné (byť si to nechtějí přiznat); podstatné pro ně je, aby dali najevo svoji morální nadřazenost – aby ukázali, že jsou „na správné straně“, aby dali na odiv, že „bojují proti zlu“. A také aby dali najevo, že jsou lepší a chytřejší než ti „dezoláti“, co se nechají oblbnout „populisty“. Správný názor je pro ně jako značkové oblečení – je to statusová věc.

Protože to jsou lidé vzdělaní (absolventi gymnázií, lepších středních škol s maturitou nebo přímo vysokoškoláci), myslí si o sobě, že jsou chytřejší než ostatní. Přitom je pro ně důležitější, KDO něco říká, než CO dotyčný říká.

Zpravidla pracují za nadprůměrné mzdy v korporátech – buď na HPP nebo jako OSVČ na švarc (de iure podnikatelé, de facto zaměstnanci), případně ve středně velkých českých firmách jako dodavatelé do korporátů nebo státním zakázkám. Budou mezi nimi i někteří drobní podnikatelé, zejména ti, co žijí z dotací nebo dodávají státu, a jejich zaměstnanci. Samozřejmě je zde i velká část státních zaměstnanců, zejména „bílé límečky“ ve státní správě. Mají tedy co ztratit, a to v nich posiluje nutnost dávat na odiv svůj statusově „správný“ názor. Příslušnost ke stejně „morálně“ naladěné skupině je pro ně výhodná.

Při politických debatách budou sice kritizovat vysoké daně, ale jak padne debata na „nepřátele“, tak rozjedou povinnou dávku nenávisti bez ohledu na pravicovost nepřátel. Oblíbené je také pohoršování se nad dezinformacemi nebo nad rasismem. Když padne řeč na SPD, tak dají rádi k dobru jedovatou slinu na Okamuru, budou se předhánět zdůvodňováním, jak je boj SPD proti migrantům populismus, jak je ta strana rasistická a že jsou to fašisti. Trikolora je pro ně „SPD pro lidi s maturitou“. Oblíbené téma k diskusi: nadáváme na Trumpa.

Jak budou tito lidé volit, aby co nejvíce poškodili „populisty“? Jedině SPOLU nebo STAN. I přes nespokojenost je to pořád „lepší než Babiš“ a „musíme zastavit fašisty“.

Nepřítel Pozérů: ANO, SPD, PRO, KSČM

Pragmatičtí rebelové

Rebelové proto, že mají často nepopulární názory: na COVID, na klima, na vládu nebo si třeba nemyslí, že Ukrajina je nejlepší stát na světě (i když jí třeba fandí), a hlavně – nebojí se rebelsky svoje názory prezentovat. Často jim to uškodí a schytají nálepku od morálních pozérů a od levicových progresivistů.

Sociálně a demograficky jsou podobní morálním pozérům. Také často zaměstnanci korporátů, ale více individualističtí. Hodně jich je ajťáků v korporátech, kterým je jedno, jak vypadají (fyzicky i názorově) a co si o nich myslí okolí. Tak trochu autisti. Ale je mezi nimi třeba i část obchoďáků nebo různí kreativci, kterým je kolektivismus proti srsti už z principu. Ti ale budou svoje názory skrývat, aby si neuškodili v práci. Mezi podnikateli a lidmi z menších firem to jsou spíš ti nezávislí na dotacích a státních zakázkách. Opravdoví drobní podnikatelé a živnostníci.

Štve je Green Deal, mají rádi klasické JZD = Jádro, Zbraně, Dálnice. Auta a motorky. Nevadí jim homosexuálové, jsou tolerantní, ale LGBT propaganda je štve. Nenávidí DEI, a to i proto, že jim ubližuje (zejména mužům v korporátech) nebo je uráží (ženy v korporátech).

Většinou jsou pragmatici a většinou volí takové strany, které jim nabídnou průzkumy. Sice jsou i schopni pochopit, že jsou průzkumy manipulace, ale protože jsou pragmatici, tak to paradigma akceptují a řídí se jím bez ohledu na „správnost/spravedlnost“. Jsou to lidé, co milují úspěch a nenávidí ubrečené losery.

Částečně se také jedná o nespokojené voliče SPOLU, ale takové, kteří věřili Fialovi ve verzi 2010-2019 a fandí Zahradilovi, ale ti umírnění třeba i Vondrovi. Část z nich volila SPD jako menší zlo, ale hodně z nich učaroval Turek. Ti idealističtější z nich jsou voliči Svobodných.

Nepřítel: woke progresivisti, tedy Piráti, Zelení, TOP 09 a STAN

Hard-core konspirační teoretici

Sice malá skupinka a politicky nezajímavá, ale hlasitá a viditelná. Je často využívaná jako guilt-by-association trik, kdy se woke progresivisti snaží s touto skupinou spojit své nepřátele, aby morálním pozérům znechutila jejich volbu.

SPD je na ně většinou moc měkká a rádi podporují malé, často radikální nebo obskurní strany, ale část jich bude volit SPD i přesto, protože nejlépe poškodí šestikoalici.

Nepřítel: Pětikoalice + ANO a kdokoli, kdo se systémem „ušpiní“

Libertariáni a anarchokapitalisti

Nepoučitelní idealisté. Jsou to ti opravdu opravdoví praví pravičáci a je jich maximálně pár tisíc.

Velmi snadno se naštvou na pravicovou stranu, která udělá nebo prohlásí něco, co zrovna konkrétně jim „strašně vadí“ a považují za etatistické. Z lásky se stane nenávist. Pak paradoxně nesnáší pravicové strany jako Svobodní daleko víc než fakticky levicové SPOLU.

Většina sleduje Urzu a buď nevolí nebo volí jeho. Pár z nich je zároveň i morálními pozéry a volí SPOLU. Svobodné volí málo z nich.

Nepřítel: vše nalevo od Martina Urzy

Nevzdělaná většina, co nesleduje politiku

Tito lidé nejsou autenticky pravicoví, ale často pravicové strany volí nebo volit chtějí, část z nich se za pravičáky označuje. Zároveň je to největší skupina, která rozhoduje volby. Nevyhranění lidé, kteří opakují to, co jim servírují média, osobnosti nebo vlivné okolí. Jsou to lidé, kteří bezmezně a nekriticky věří aktuálnímu „narativu“. Svoje názory nedomýšlí, nevadí jim nekonzistence, mění je v čase.

Záleží jim, aby co nejméně odváděli na daních, co nejvíce pobírali na dávkách. Důsledky nedomýšlí. Deficit rozpočtu je podle nich špatně, protože to říkají odborníci a televize. Většinou chtějí ochranu přírody, nějak věří na globální oteplování (protože to říkají v médiích), ale nechtějí opatření, která se dotknou jejich peněženky. Část z nich jsou latentní xenofobové (nejsem rasista, ale..). Sice v menší míře, ale také řeší JZD = Jádro, Zbraně, Dálnice. V naprosté většině věří stereotypům, předsudkům, různým urban legends a chtějí slyšet jednoduché odpovědi na složité otázky. Nenávidí korupci a politici jsou pro ně zloději. Všichni (pro některé s výjimkou Babiše). Volby jsou pro ně taková reality show, kdy volí nejsympatičtějšího soutěžícího.

Dříve to byli hlavně voliči ODS (ti víc pravicoví z nich), dnes volí hlavně ANO nebo SPOLU, méně z nich volí STAN.

Část z nich dokáže zaujmout provokativní strana typu Přísaha nebo dříve Piráti. Musí o té straně vědět, musí být v médiích a musí se o ní mluvit a být nějak cool – musí udělat sympaťáka v politické reality show. Pokud je zaujmou Svobodní silnou osobností, budou volit i je.

Nepřítel: podle situace, ovlivněno médii a nejsou vyhranění

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Ing. Ondřej Vašíček

Ing. Ondřej Vašíček

Novinky

Nejnovější video

V pořadu Echo Prime Time se Libor Vondráček a Jiří Pospíšil střetli nad tím, zda má prezident Petr Pavel jet na červencový summit NATO, a zejména nad tím, jaká má být jeho role vůči vládě. Vondráček působil jako ten, kdo má na roli prezidenta jasný pohled: prezident má podle něj respektovat, že zahraniční a obrannou politiku nese primárně vláda, a nemá do ní vstupovat způsobem, který by působil jako paralelní hlas. Zároveň ale jeho vystoupení nevyznělo jen konfrontačně — spíš jako snaha dovést spor k jasnému pravidlu, které by podobné situace do budoucna nevyvolávaly.

Spor o NATO

Debata se od začátku točila kolem otázky, zda byla prezidentova účast na jednání vlády nutná, nebo spíš symbolická. Jiří Pospíšil ji interpretoval jako gesto smíření a snahu spor uklidnit, zatímco Vondráček tvrdil, že prezident na jednání nebyl potřebný, protože vláda si o účasti na summitu může a má rozhodnout sama. Podle Vondráčka navíc prezident už dříve veřejně naznačil, že by nebyl schopen hájit pozici nové vlády, což podle něj zpochybňuje smysl jeho aktivní účasti na summitu.

Vondráček se opíral o logiku rozdělení rolí: prezident je sice vrchním velitelem ozbrojených sil a má důležitou ústavní roli, ale není to podle něj důvod, aby se přirozeně přesouval do oblasti, kde za politickou odpovědnost nese hlavní díl vláda a obhajoval tím koaliční postoj, ale zároveň hledá oporu v systematičtějším výkladu ústavy. Právě v tom byl jeho výkon přesvědčivý nehrál na emoce, spíš se snažil ukázat, že spor není o osobní antipatii, ale o to, kdo za co v ústavním systému odpovídá.

Prezident a Ústava

Silnou část pořadu tvořila i širší debata o výkladu Ústavy. Pospíšil připomínal, že prezident Pavel podle něj ústavu ohýbá méně než jeho předchůdci, zatímco Vondráček trval na tom, že právě současné napětí ukazuje potřebu pravidla zpřesnit. V jeho pojetí není důležité jen to, co si kdo myslí, ale co by mělo být napsáno tak jasně, aby nevznikaly opakované spory o to, zda prezident musí, nebo nemusí jednat podle návrhu premiéra.

Vondráček opakovaně říkal, že by se mu líbilo, kdyby kompetenční žaloba vše vyjasnila, a když už by se ukázalo, že ústava není dostatečně jednoznačná, měla by se změnit. Nešlo přitom o boj za jednorázový politický efekt, ale o snahu nastavit systém, v němž bude jasné, kde končí pravomoc prezidenta a začíná odpovědnost vlády. V této části vystoupení působil nejvíc jako ústavně orientovaný politik, který se snaží do ostrého politického sporu vložit technicky přesnější rámec.

Mandát a odpovědnost

Zajímavý moment nastal ve chvíli, kdy se rozhovor stočil k tomu, zda by prezident mohl na summitu NATO vystupovat jinak než vláda, ale přitom tvrdit, že respektuje její mandát. Vondráček to zpochybnil. Připomněl, že prezident už dříve veřejně formuloval vlastní postoje k obraně a výdajům na armádu, a proto se obává, že by na summitu nešlo jen o formální zastupování státu, ale o samostatnou politickou linku.

Na rozdíl od Pospíšila, který zdůrazňoval diplomatický význam jednotného hlasu, Vondráček argumentoval tím, že pokud by prezident chtěl opravdu ctít mandát vlády, nemusel by se summitu účastnit vůbec, nebo by do něj vstupoval jiným způsobem. Tím se snažil obhájit názor, že nejde o nedůvěru k hlavě státu jako takové, ale o racionální snahu vyhnout se situaci, v níž by Česká republika navenek vysílala dvojí signál. Tady byl jeho výkon nejsilnější: byl jasný, věcný a opíral se o konzistentní princip, ne o momentální politický zájem.

Napětí mezi Hradem a vládou

Do debaty se neustále vracela také otázka, proč se vztah prezidenta a vlády dostal do tak napjaté podoby. Vondráček za hlavní příčinu označil spor kolem Filipa Turka a prezidentovu předchozí kritiku jeho nominace. Podle něj právě tato kauza odstartovala řetězec veřejných výroků, které vztahy dále poškozují, a proto je podle něj těžké čekat rychlé zklidnění.

Přestože to bylo podáno poměrně ostře, nepůsobil Vondráček jako někdo, kdo chce krizi jen přiživovat. Spíš naznačoval, že dokud nepadne jasné vysvětlení a dokud se nevyjasní hranice kompetencí, bude se podobné napětí vracet. Jiří Pospíšil to označoval za nedůstojné a zbytečné, ale Vondráček reagoval tím, že veřejný spor je jen důsledkem hlubší nejasnosti ústavy. V tom spočívala jeho největší síla v debatě: uměl politický konflikt převést do srozumitelnějšího rámce, aniž by se z něj snažil udělat osobní válku.

Celkové vyznění

Celkově Vondráček v pořadu vyzněl dobře, protože dokázal spojit jasný postoj s věcným vysvětlováním. Nebyl to výkon, který by stavěl na velkých gestech nebo silných emocích, ale spíš na argumentu, že stát má mít srozumitelná pravidla a že jejich nejasnost plodí zbytečné konflikty. V souboji s Jiřím Pospíšilem nepůsobil jako někdo, kdo by jen opakoval koaliční rétoriku, ale jako politik, který má vlastní čitelný výklad situace.

Zároveň však zůstalo zřetelné, že spor o prezidenta, NATO a kompetence není jen technická debata. Je to i střet stylů, kde jedna strana zdůrazňuje diplomatický klid a symbolickou důstojnost, zatímco druhá volá po tvrdším oddělení rolí a přesnějším ústavním vymezení. Vondráček v tomhle střetu obstál, protože působil jako někdo, kdo neuhýbá, ale zároveň se nesnaží z konfliktu dělat divadlo.

Oblíbené štítky

Ing. Ondřej Vašíček

Ing. Ondřej Vašíček

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31