Hraba: Můj dům, můj hrad. Každý občan má právo zastavit u sebe doma zločince. A bezdomovce vykázat

Hraba: Můj dům, můj hrad. Každý občan má právo zastavit u sebe doma zločince. A bezdomovce vykázat

Každý občan má právo zastavit u sebe doma zločince. Tak hájí senátor Zdeněk Hraba svou iniciativu „můj dům, můj hrad“. V obvodě Benešov bude v pátek a v sobotu obhajovat svůj mandát ve druhém kole proti profesorce Heleně Válkové.

Pane senátore, před druhým kolem na síti X liberálové naříkají, že není možné vybrat si mezi Helenou Válkovou, která „je od Babiše“, a vámi, protože máte „divné názory“. To jim ta Istanbulská úmluva a manželství pro všechny asi hodně leží v žaludku?

Jako člověk, který má jasné názory a nestydí se za ně, jsem si zvyknul, že to některým lidem prostě vadí. Já jiné názory respektuji, důležité je však se i přes tyto rozdíly bavit. Proto se vždy snažím vyzvat své názorové oponenty k osobní debatě. A naprosto respektuji, že si člověk ve volbách vybere kohokoliv a hodí mu svůj hlas. Já nabízím jasný program a věřím, že občany osloví. Ale samozřejmě respektuji i to, když si někdo prostě nevybere. I to je volba. A určitě nejsem ten, kdo by komukoliv nadával, jak se stalo bohužel u některých zvykem, za to, že volil toho a toho, nebo že nevolil. To je každého věc, kterou respektuji.

Ptají se na tyto věci vůbec občané? Zajímá je to? Můj tip je, že maximálně jednoho ze sta.

Upřímně? Normální lidem jsou tady tyto „twitterové“ války úplně jedno, venku zajímají naprosté minimum lidí. I když si twitterová bublina myslí, že podobné nesmysly hýbou světem, není tomu tak. Svět mimo klávesnici je totiž naštěstí více normální.

Kam až míníte v praktických důsledcích dovést zákon „můj dům, můj hrad“? Za jakých okolností má mít ve vašem pojetí člověk právo zastřelit narušitele svého pozemku?

Předně bych zmínil, že v principu nejde o pozemek, ale o obydlí. Druhou věcí je, že zbrojní průkaz mají u nás cca 3 % lidí a tak použití střelné zbraně je krajně nepravděpodobné. V upřesnění pravidel nutné obrany (což je podstata toho návrhu přezdívaného Můj dům, můj hrad) jde o jakoukoliv obranu, která zajistí, aby zločinec dál nepokračoval v útoku. A ano, říkám naprosto otevřeně, že každý občan má mít právo zastavit u sebe doma zločince. A toto právo mu má jasně garantovat zákon. Ne pouze soudní výklad, zda se bránil akorát, nebo už moc (a je potrestán), protože na aktuální judikáty si v noci v šoku, ve strachu o život blízkých těžko kdo vzpomene.

Pakliže se bavíme o vnitřní bezpečnosti: Ještě nedávno hrozila stávka policistů, ta byla zažehnána. Znamená to, že ohodnocení policie a její celkový stav je na uspokojivé úrovni?

Naopak. Policisté si zaslouží lepší ohodnocení a zároveň i respekt. To podporuji. Naopak mi nepřijde vhodné rušit policejní stanice v místech, kde jsou na ně lidé zvyklí. To se stalo na několika místech v našem regionu a vím, jaké to má bohužel dopady. V ideálním případě si myslím, že by lidé měli znát svého „strážníka“. Logicky ne v každé obci může být policejní stanice, to je nemožné, ale je třeba situaci stabilizovat tak, aby občané věděli, že danou vesnici obsluhuje ten a ten policista, pravidelně tam jezdí na obhlídku a v případě nouze tam do tolika a tolika minut bude.

Občané začínají zjišťovat, že když jsou na základě Green Dealu zakázány kotle, bude se to chodit kontrolovat a pokutovat. A že po zpřísnění emisí či zákazu spalovacích motorů se bude kontrolovat i to. Jak zamezit vzniku „kouřové a výfukové policie“?

Nehlasovat pro nesmysly, to je nejefektivnější způsob, jak tomu zabránit. Žádnou uhlíkovou Pomocnou stráž Veřejné bezpečnosti tady prostě nechci. To je mimochodem jeden z nesmyslů, proti kterým bojuji. A namísto podobných nesmyslných regulí se zaměřit na skutečnou ochranu životního prostředí skrze reálná opatření např. zadržující vodu v krajině apod.

Jsme svědky vnitropolitické krize po odchodu či odejití Pirátů z vlády. Probublávají čím dál vážnější fakta kolem digitalizace stavebního řízení. Je Česká republika po tomto pracovním týdnu v lepším stavu než před ním?

Jsem rád, že se do toho konečně „řízlo“ a že ten, kdo za to může, tedy pan ministr Bartoš, byl premiérem odejit. Jen škoda, že si ani během dva a půl měsíce trvajícího nefungování systému tyto chyby neuvědomil sám pan ministr Bartoš a nevyvodil z toho důsledky dříve. Namísto toho piráti všem lhali, že vše funguje skvěle. A co se týče odchodu pirátů z vlády, tak připomenu, že při vzniku vlády jsem v jednom televizním rozhovoru poznamenal, že i jedno ministerstvo pro piráty je moc. Takže odchod pirátů, kteří se utápějí ve vlastních hádkách, jednoznačně vítám.

Co dalšího se zavazujete v případném dalším volebním období v Senátu prosazovat? Nejen cestou snahy o zákonodárnou iniciativu, která je v případě Senátu jen kolektivní, ale i cestou pořádání konferencí, veřejných slyšení apod.? Kterým skupinám a tématům chcete otevřít půdu Senátu?

Krom dotažení zákonné novely „můj dům, můj hrad“ se chci zaměřit také na ústavní zakotvení vydávání hotovosti a práva „být offline“, dále se chci věnovat ochraně svobody slova, zabránění rozvolňování azylového práva, kde bych šel cestou opačnou, tedy jeho zpřísněním. A samozřejmě jsou to i regionální témata, jako novely týkající se umožnění zrychlení výstavby klíčových dopravních staveb tak, aby různé účelové „ekospolky“ nemohly do všeho házet vidle. Dále chci přispět k řešení problémů s bezdomovci přidáním pravomocí úřadům a policii tak, aby bylo možné tyto lidi z veřejného prostoru vykázat pod hrozbou trestu – typicky veřejně prospěšných prací.

Vaše protikandidátka prof. Válková je dáma s dlouhou akademickou kariérou, nicméně ta otázka musí přijít: V čem jste lepší než ona?

Předně chci říct, že i přes názorové rozdíly jsem rád, že do druhého kola postoupila právě paní prof. Válková, protože jsme oba právníci a tudíž jsme mohli vést debaty v odborné rovině. A pokud se ptáte na rozdíly mezi mnou a paní profesorkou, tak bych krom těch rozdílů názorových zmínil zejména to, že v našem regionu žiju celý život, moje rodina zde žije po staletí, znám se tu s lidmi, se starosty a jsem s naším regionem pevně spojen, znám ho jako své boty a myslím, že přesně to by měl senátor splňovat.

Celý rozhovor na: parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Hraba-Muj-dum-muj-hrad-Kazdy-obcan-ma-pravo-zastavit-u-sebe-doma-zlocince-A-bezdomovce-vykazat-762310

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

JUDr. Zdeněk Hraba

JUDr. Zdeněk Hraba

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

JUDr. Zdeněk Hraba

JUDr. Zdeněk Hraba

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31